Vyplatí se konečně oznámení neetického chování? Moderní řízení

23. 10. 2011 - Surveilligence / Articles

Autor: Ján Lalka

Publikace: Moderní řízení

Datum: 31.10.2011

Whistleblowing, neboli chráněné oznamování nekalých, podvodných a jiných nezákonných praktik, je jedním z nejvýznamnějších zdrojů podnětů vedoucím k odhalování a prevenci podvodného jednání ve firmách i veřejné správě. Pro českou společnost není neznámým pojmem. První články a odkazy na zahraniční legislativu byly publikovány už před dekádou. Před dvěma lety prezentovala výsledky využívání whistleblowingu v české státní správě Transparency International. Tento rok by mohl být zlomový. Na scénu přichází Výbor pro boj s korupcí v čele s místopředsedkyní vlády Karolínou Peake. Ta má ambiciózní cíl – připravit v rámci vládního programu zákon o ochraně oznamovatelů korupce.

Proč právě zákon? Nemají organizace k dispozici interní audit, externí auditory nebo vlastní compliance pracovníky? Bez ohledu na nezastupitelnou úlohu každé ze jmenovaných profesí, jsou to osoby zevnitř organizace, které vědí nejvíce o korupčním či nekalém jednání. Podle posledního průzkumu o výskytu podvodů v organizacích na Slovensku za rok 2009, který provedla společnost Surveilligence ve spolupráci s ACCA (The Association of Chartered Certified Accountants), uvedlo 39 % respondentů, že nejvíce podvodů bylo odhaleno právě díky informacím od zaměstnanců. S mnohem nižší úspěšností se v žebříčku umístili interní i externí auditoři.

Nedostatečná právní ochrana oznamovatele

Téma využívání whistleblowingu bylo v odborných kruzích intenzivně diskutováno dávno před nástupem současné vlády. Jedním z argumentů proti vzniku nového zákona byla existence nástrojů na oznamování a ochranu oznamovatelů v platné legislativě. Některé prvky jsou popsány ve správním řádu, zákoníku práce, občanském zákoníku, antidiskriminačním zákoně, v zákoně o veřejném ochránci práv nebo o inspekci práce. Občan nebo zaměstnanec může nekalé praktiky oznámit také jakémukoliv správnímu orgánu, obecnímu úřadu, inspektorátu práce nebo úřadu práce. Zároveň se může obrátit na veřejného ochránce práv, Českou inspekci životního prostředí nebo Českou obchodní inspekci. Podle trestního zákoníku má občan povinnost v případě podezření ze spáchání trestného činu nahlásit toto podezření orgánům činným v trestním řízení. Kromě zmíněné legislativy nezapomínejme ani na existenci protikorupčních linek zřízených ve městech a na ministerstvech, anonymní veřejné linky soukromých firem a interní oznamovací mechanismy společností, kterým vyplývá tato povinnost z amerického zákona Sarbanes-Oxley Act.

Žádný z uvedených zákonů však nepokrývá problematiku oznamování nekalého jednání dostatečně. Je proto zřejmé, že terminologie, postupy i kanály nahlašování a ochrany oznamovatelů jsou roztříštěné a nepraktické. Skutečným problémem je, že chybějí opatření a nástroje, které by zajistily důkladnou ochranu oznamovatele. Ta je přitom klíčová pro získání podpory a důvěry občanů.

Příklady selhání ochrany

Stačí se podívat na příklady oznamovatelů z poslední doby. I přes existující teoretickou právní ochranu před nekalým jednáním bývají v praxi veřejně diskreditovaní a případně propouštěni z práce. V Česku to byl např. Libor Michálek, který upozornil na několik možných podvodů ve Fondu životního prostředí (byl veřejně diskreditován), nebo právník Ondřej Závodský, vedoucí Zařízení služeb ministerstva vnitra. Ten poukázal na pochybné zakázky a plýtvání s penězi ve zmíněném zařízení. Za to byl odvolán ze své funkce, po medializaci jeho případu však získal svou pozici zpět. Na Slovensku je známa kauza Jána Mičovského, bývalého referenta komunikačního odboru Lesy Slovenskej republiky, který upozornil na nevýhodné obchodní vztahy a neefektivní správu majetku. Následně byl převeden na jinou práci do jiného města a nakonec propuštěn.

Inspirace ze zahraničí

Nový zákon o whistleblowingu by se měl inspirovat hlavně praxí ověřenými zákony využívanými v zahraničí (Británie, Švédsko, Německo, USA). Jeho navrhovatelé by měli taktéž vzít v úvahu zkušenosti s využíváním nástrojů definovanými v českých právních předpisech. Měl by se stát potřebnou a nevyhnutelnou součástí legislativy, která umožní opravdu efektivní boj proti podvodům, korupci a nekalému jednání.

V souvislosti s jeho zavedením se diskutuje zejména o americkém zákoně False Claims Act, který umožňuje oznamovateli získat 15-30 % z částky, kterou stát zpětně vymůže od pachatele. Pro využití finančního stimulu hovoří zvýšená motivace oznamovatelů upozornit na nekalé jednání a výsledky jeho použití ve Spojených státech. Na druhou stranu, závist, konkurenční boj a neefektivní soudnictví budí obavu z jeho zneužívání. Mohou vést k úmyslně nepravdivým svědectvím, jejichž cílem je poškodit nevinné organizace. Tak jako vždy v minulosti, pach peněz přiláká supy, kteří se budou chtít obohatit na úkor bránících se firem. Riziko zneužití motivačního peněžního stimulu různými skupinami s polomafiánskými praktikami by tak mělo být v zákoně minimalizováno.

Whistleblowing nemá jednoznačnou podporu

V naší společnosti zatím existuje vůči whistleblowingu určitá averze. Oznamovatel, který se chová eticky a jde mu o zamezení nekalé činnosti, je označován za donašeče, informátora, udavače. Jedním z vysvětlení této averze může být negativní zkušenost z dob socialismu, udáváním a ztrátou svobod. Dalším může být strach lidí z prozrazení vlastní totožnosti, z osobní odplaty nebo negativní medializace. A v neposlední řadě také osobní zbabělost a neznalost oznamovacích kanálů.

Zaměstnanec, který se nechová eticky, také nebude příznivcem whistleblowingu. Nová pravidla totiž určitě zvýší šance na jeho odhalení, a proto se bude snažit existenci podobného programu nepodporovat. Vždyť než vyřešit problém, je jednodušší „posla s nepříjemnou zprávou zabít“.

I přes určitou averzi bude jen otázkou času, než si společnost na tento koncept zvykne a začne oznamovatele respektovat a oceňovat.

Nový zákon ano, ale…

Vznik nového zákona o whistleblowingu je nutný krok ke zvýšení efektivnosti boje proti podvodům a nekalým praktikám. Zákon by měl především sjednotit používané termíny, důkladně popsat postupy a oznamovací kanály, stanovit způsob ochrany oznamovatelů a představit postupy na zpracování a prověření získaných podnětů.

Pokud půjdeme cestou amerického False Claims Act, musí nový český zákon zohlednit potřebu důkladného prověřování pravdivosti podnětů. Při jeho přípravě bude nutné zvážit scénáře možného zneužití křivými obviněními a fiktivními podněty, jejichž cílem je poškození organizací. Vzhledem ke schválení zákona o trestní odpovědnosti právnických osob Poslaneckou sněmovnou by měla být důkladně zvážena vzájemná koexistence obou zákonů. Jakmile totiž vejde zákon o whistleblowingu do praxe, bude možná budoucnost organizace, ve které se páchají podvody, v rukou jednoho odvážného člověka – oznamovatele. Určitě si dokážeme představit, jak velkému tlaku by mohl být vystaven.

Závěr

Vzhledem ke způsobu života a podnikání v České republice, kdy se v podstatě každý s každým zná, je potřeba soustředit největší pozornost právě na zabezpečení ochrany oznamovatele. Protože v případě, že by selhala, může systém oznamování ztratit důvěru veřejnosti a celý koncept whistleblowingu bude ohrožen.

Zdroje:

• Whistleblowing a ochrana oznamovatelů v České republice, Transparency International — Česká republika, www.transparency.cz , Praha, listopad 2009
• Report To The Nations on Occupational Fraud And Abuse, European Edition 2010, ACFE, www.acfe.com
• Průzkum o výskytu podvodů v organizacích na Slovensku za rok 2009, www.surveilligence.com